close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Obor chovatel aneb. kydači hnoje?

17. května 2015 v 19:45 | Chovatelka |  Zajímavosti
Mnoho lidí si myslí, že být chovatel znamená být kydač hnoje. V tomto článku se vám to pokusím vyvrátit!

Nechci tvrdit, že se chovatelé s hnojem nedostanou do kontaktu, ale jen odklízení toho hnoje není jejich práce. Být chovatel obnáší vědět o zvířatech úplně všechno: Kde žijí, co jedí a proč to jedí, jak se chovají a proč se tak chovají, stavba jejich celého těla, jejich možné nemoci, základy veterinární péče, základy první zdravotní pomoci, jak se chovat když se zvíře dostane do určité situace, a tak dále...
Myslíte si, že je lehké se to vše naučit? Také jsem se setkala s názorem, kdy nejmenovaná osoba, která patří do mé rodiny řekla, že chytré lidi co se hlásili na tento obor odmítli, protože jsou až moc chytří na to, aby se stali kydači hnoje a že tento obor je pro blbce. Není tomu tak! Na tento obor se ročně hlásí několikanásobek toho co je škola schopna přijmout, vždyť za rok se otevře 1 třída o 27 lidech. To je až nepředstavitelné štěstí, že já jsem mezi těmi 27 vybranými.
Nemluvím o uplatnění. Po dostudování této školy je možné nastoupit jako chovatel v jakékoliv světové ZOO (pokud vás tedy vezmou Usmívající se ), nebo můžete jít do PetCenter a různých zverimexů, nebo nastoupit jako zdravotní sestra u veterináře (tuším, že je to možné po dodělání nějakého titulu), nebo když bude člověk hodně šikovný může se stát ředitelem ZOO, nebo pracovat někde na vysokém místě, kde se zařizují všechny převozy a kontroly zvířat.

A teď mi řekněte, stále jsme pro vás kydači hnoje?
 

Gepardí čtyřčata

15. května 2015 v 13:00 | Chovatelka |  Zážitky ze ZOO
Chci se s vámi podělit o jeden zážitek ze ZOO. Když jsem měla jít na praxi, tak moje první pracoviště byli gepardi. Byla jsem natěšená, protože gepardi, tygři a podobné potvůrky jsou moje oblíbené.
Pracoviště zahrnovalo: Gepardy, tygry, hyeny, vlky a levharty. Takže to co miluji Usmívající se

Na tomto pracovišti jsem byla 6 týdnů a přesto se mi to zdálo málo, ale ta nejlepší věc co se mohla stát byla ta, že se mojí oblíbené gepardí samici Savanně narodily gepardí holčičky Usmívající se. Byl to úžasný pocit vědět, že jsem pro ty prcky uvnitř Savanny připravovala těch několik týdnů maso a čistila místo, kde březí Savannah spala, odpočívala a jedla.
Když se narodí zvířeti o které se staráte mláďata, je to ten nejkrásnější pocit, jaký můžete v ZOO zažít. Ty gepardí holčičky byly můj vánoční dárek. Narodily se 21. 11. 2014!
Geparďata mají už sice svá jména, ale já jim stejně říkám piškoti! Usmívající se

Takto vypadaly, když jsem je poprvé viděla

A takto vypadají dnes :)

Ale mě to chovatelství nezajímá!

13. května 2015 v 9:14 | Chovatelka |  Chovatelství
Občas se stane, že se na školu, nebo do práce přihlásí člověk, který tam nemá v podstatě co dělat. Nezajímá ho to, nic v tom určitém neumí, a tak dále...
Protože můj obor je chovatelství a téma týdne je: Ale mě to nezajímá, napadlo mě spojit tyto dvě věci dohromady, aby vznikl mj nový článek.

Kdo neví, studuji chovatelství, ale i v mojí třídě se najdou lidé, které to nebaví, nebo dokonce zvířata nesnáší. Takových lidí si myslím že je více a ne jen v tomto oboru, ale i v jiných. Občas se najde i kuchař, sociální pracovník, filmař, číšník, fotograf... Mohla bych jmenovat dále, ale prostě občas se najde člověk co řekne: Ale mě tento obor prostě nezajímá a nebaví!

Když se to stane, tak mám na to jediný názor, možná mě někteří odsoudíte, možná jste čověk, co říká že ho jeho zvolený obor nebaví... Můj názor je prostý. Vybrat si jiný obor.
Jsou i případy, kdy za to co dělá člověk nemůže, například jedna moje kamarádka chtěla na obchodní akademii, ale její máma řekla že ne, protože půjde na číšníka. Může se stát, že ho na ten obor jednoduše nevezmou. V tom případě těch lidí upřímě lituji Zamračený

Ale zpět k chovatelství. Jak už jsem řekla, máme ve třídě pár lidí, které to nezajímá, ale když se o tom nechtějí učit, nedávají pozor atd. Můžou na praxi ublížit jak sami sobě, tak zvířeti. Jen si to představte. Příjde do stáje někdo, kdo neví jak se má chovat u koní a stoupne si za něj a začně dělat hluk. Kůň se poleká, vykopne a zbytek si umíme představit sami. V lepším případě kůň dopadne tak, že bude mít pár škrábanců a člověk tak, že bude mít zlomených pár kostí.

Závěr: Myslím si, že by každý měl dělat co ho baví, aby zbytečně předešel větě: Mě to nezajímá.
Usmívající se
 


Ňuňík a Fuňík - potkani

9. května 2015 v 19:33 | Chovatelka |  Moji mazlíčci
Další zvířátka, která doma nemáme dlouho jsou tihle 2 potkánci, jmenují se Ňuňík a Fuňík


Fuňík - je normální laboratorní potkánek, který je z domácího chovu, od mé spolužačky, kterou tímto zdravím ;)

Ňuník - je potkánek, jehož druh se jmenuje Nunu potkan, nebo-li Skinny potkan, jde o druh, který je v dospělosti zcela bez chlupů, místy se mohou ukázat tzv. ostrůvky srsti.

Bublina - želva

9. května 2015 v 19:23 | Chovatelka |  Moji mazlíčci
Další tentokrát terarijní zvířátko se jmenuje Bublina, je to želva Zelenavá, a nějaký speciální příběh nemá :)
pouze to, že nám bylo smutno a chtěli jsme další zvířátko :)


Jimmy - kocour

9. května 2015 v 19:14 | Chovatelka |  Moji mazlíčci
Tak s mým kocourem Jimmym mám speciální příběh toho, jak jsme se poznali, dovoluji si vám napsat ho sem z pohledu mého kocourka :)

Ahoj, jmenuji se Jimmy a moje panička je Aneta, je moc hodná, protože kdyby nebylo jí a její lásky ke zvířátkům nebyl bych tu ani já. Byl říjen roku 2010 a já jsem v útulku už dlouhé 4 měsíce čekal na svoji rodinu, protože ta moje mne vyhodila z auta a nechala na pospas přírodě. Já jsem si ale jako párdenní koťátko našel cestu k místnímu útulku. Doplazil jsem se až před dveře a čekal, až se ukáže nějaká milá paní, která mě vezme dovnitř a dá mi mlíčko. Štěstí mi přálo, během chvilky jsem byl uvnitř svojí nové klece obklopen hračkami. Vše se změnilo poté, co ta milá paní usoudila, že jsem dost starý na to, abych byl s ostatními kočičkami ve velké místnosti. Říkal jsem si, že to bude třeba fajn. Bylo to kočičí království, plno škrabadel, prolézaček a hraček. Když mě moji spolubydlící viděli poprvé, tak byli moc hodní, ale jen co si na mě zvykli, začali se chovat špatně. Odstrkovali mě od jídla, kde byly prášky, abych byl silná a zdravá kočička, nepouštěli mě k misce s vodou, ale ani k hračkám. Zůstal jsem zase sám. Takto to šlo každý den a když byla malá příležitost najíst se, tak jsem se vrhnul na jídlo a všechno to zhltal. Pak mi ale bylo hrozně špatně, že jsem to vyblinkal.

Stával se ze mě kocourek, který se nemůže najíst a je hrozně hubený. Skoro každý den se ukazovali moc pěkní lidé a chtěli kočičku. Ale když viděli mě, tak jsem jim prý přišel moc hubený, nemocný a bez smyslu žít. Kdo by měl smysl žít, když si prožívá takové peklo. Jednoho dne to došlo tak daleko, že jsem onemocněl, protože jsem nedostával prášky, které byly v jídle. Paní doktorka mi řekla, že mi dají nějaké ošklivé hořké pilulky. Ty pilulky se museli dávat do jídla, ale protože jsem vždy vše vyblinkal neměl jsem šanci to do sebe dostat.
Dozvěděl jsem se, že mi zbývá pár dní života a že by bylo lepší, kdyby mě nechali uspat. Vše to mělo být v neděli, ale v sobotu jako by jsem se znovu narodil, ale tentokrát mě nevyhodili z auta, ale naložili do něho. Přijela moje panička. Ze začátku koukala po jiných kočičkách a mě si nevšímala, seděl jsem totiž vzadu, protože ostatní kočičky se vrhly na mříže a chtěly pochovat. Ta holčička, které bylo 11 si vzala mého mourovatého spolubydlícího, ale s ním si do oka nepadla. Tak potom její maminka řekla, ať jí dají do ruky mě. Byl jsem tak rád, že cítím něčí náruč, tak jsem se stočil do klubíčka, začal vrnět a usnul. V tu chvíli bylo jasné, že jsme se narodili pro to, aby jsme poznali jeden druhého.
Naložili mě do auta a odvezli domů. Když jsem viděl, že je tam miska s jídlem u které nikdo není, vrhl jsem se na ni a vše to zhltal a vyblinkal. Trvalo dlouho než jsem se naučil papat normálně. A ta holčička, která si mě vzala měla v té době veliké potíže. Přistěhovala se do nového města mezi nové lidi. Nikdo jí neměl rád a v rodině se jí děli věci, které už sama nevydržela a musela si o tom s někým promluvit, ale komu? Byl jsem tu já. Stal jsem se jejím nejlepším kamarádem, vždy když se vrátila ze školy domů se slzami, tak jsem jí pomohl. Sedl jsem si vedle ní a poslouchal co mi říká.
Ale pak to přišlo, onemocněl jsem tak vážně, že jsem málem umřel. Ta holčička už se domů nevracela s pláčem, kvůli tomu co ten den prožila, ale kvůli mě. Pokaždé, když jsem jel k paní doktorce, tak opakovala svým rodičům: ''Nenechte ho umřít, zachraňte ho!"
Dostával jsem asi 2 měsíce antibiotika a pořád to vypadalo, že nepřežiji, ale já věděl, že bych tu holčičku nechal zase samotnou, jako byla dřív. Bojoval jsem a nakonec jsem se vyléčil. Svoje páníčky jsem stál tisíce korun. Ale to že jsem přežil je pro tu holčičku k nezaplacení. Oni vyléčili mě a já zase jejich dceru. Stále mi opakuje, že mě má moc ráda a co by beze mě dělala. Já si to bez svojí milované rodiny taky nedokážu představit.
Dnes ze mě vyrostl silný a zdravý kocourek, který hodil ošklivou minulost za hlavu a užívám si dar života, o který jsem málem přišel. Když má moje panička nějaké potíže sednu si k ní a naslouchám.
Mám je moc rád!
Jimmy

Tady je foto, kde jsem já a můj kocourek Jimmy :) doufám, že se vám příběh líbil



Kam dál